<!-- /* Font Definitions */ @font-face {font-family:urania_czech; panose-1:2 0 0 0 0 0 0 0 0 0; mso-font-charset:238; mso-generic-font-family:auto; mso-font-pitch:variable; mso-font-signature:-1610612049 1342208251 0 0 415 0;} /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";} @page Section1 {size:612.0pt 792.0pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} -->

Konečně to, co tu „imr vére“ někdo hledá. Tedy jak je to po dobu prázdnin: dál to nepůjde ani náhodou určit, na stavbě se stejně jako na frontě mění situace každým okamžikem.

Napíšu cestopis, aby si každý vyzobl potřebné, protože ne všichni vyhledáváme totéž.

Dohodli jsme se s kamarádem, že pojedeme někam k Dolním Břežanům, kde se zkusíme na Prasklý (Ono to kolo stále není celistvé. Až bude, stane se i pro mne Pražským a nebude už prasklým.) okruh někudy napojit. Martin dokonce věděl, že některé exity existují, ale obce je zamítly, a ta připojení, ač jsou hotová, nebudou se používat.

To jsme hledali. A snadno našli. Ale předbíhám. Ve 20:30 jsme jeli po II/603, Vídeňské, chcete-li, staré Budějovické silnici, od Kačerova stále na jih. Odbočili jsme na Kun(d)ratickou spojku a v Písnici hned zase doleva, abychom jeli souběžně se starou Benešovskou, po Libušské, tedy po III/0031. Z této silničky je vybudován na Okruh „revizní exit“. Po zmíněné III/0031 jsme nadjeli dopravní silniční stavbu 513.

Hned za mostkem jsme zastavili u betonového svodidla, kde parkovalo i jiné auto. Pro ty s navigací - lokace: 49°58'42.527" s.š., 14°27'54.849" v.d. Jeho osádka však už měla po „akci“ a odpočívala vsedě na zavazadelníku své Fabie. Letmý pohled prozradil, že byli bruslit také. Nelenil jsem a vyptal se jich. Ukázali směrem na Vestec, že hlídky ochranky jsou po „dálnici“ rozmístěny po dvou kilometrech. Dále prozradili, že byli pouze ve směru k D1 a také, že k tunelu, na opačnou stranu, nemáme šanci, že tam je údajně stálá služba.

K tomu doplnili, na mou otázku ryku oněch bezpečáků, o čemž se tu stále píše, že támhle, ukázali na staničení asi tak 4,8, je budka, a strážný z ní, že jim při průjezdu řekl, že jako jemu ti bruslaři až tolik nevadí, ale kolega výš, čímž myslil kolegu někde u exitu 3 - Vestec - by je jistě hnal víc. Tak že to prý otočili.

Šance jsou k tomu, aby se využívaly, a proto jsme se dohodli, že sjedeme k tunelu, necháme se vyhnat onou stálou službou u tunelového portálu ve staničení 5,4, pojedeme nahoru (stoupání od portálu tunelu „Cholupice“ kolem 2%), dojedeme k druhé stálé službě ve staničení 4,8, necháme se vyhodit od ní, a pojedeme k autu.

I tady platí, že situace na stavbě se mění jako na frontě. Jeli jsme dolů, ve zmíněném klesání, kolem 2%, k portálu tunelu. Hned na sjezdu na R1 jsme míjeli pár s pejskem, následně se kolem nás prohnal nějaký šílený motorkář, který asi tak I. kosmickou rychlostí vlétl do tunelu, a my, když jsme z povzdálí zpozorovali, že na to nikdo u portálu nereagoval, začali jsme koketovat s myšlenkou, že tunel by mohl být dobrý zářez do pažby!

Motorkář se po chvíli stoupacím, širším, tubusem cholupického tunelu vyřítil zpět a vzápětí po něm dvojkový Golfík, v němž, podle našeho úsudku, jel ochrankář. Asi ho honil… (-:

Rozhodli jsme se využít situace, ač zpočátku jsem hodně protestoval, že nevím, jak potom vyšlapu ten kopec zpátky. Když jsem byl skoro přemluven, došlo mi to, čeho se bojím! „Ale, Martine, já se asi hlavně bojím spíš toho klesání.“ Bylo to nakonec fakt dost „scharf“, já trvale brzdil, čímž jsem v té ozvěně dělal brajgl, který se dost podobal jízdě auta. Ani přesto jsme nepřehlédli, když se vracel zmíněný Golfík, a stihli jsme se schovat do úkrytu. Bylo to fantastické. Kdo si rád prohlíží takové technické věci, musí to stihnout, než se tunel otevře. Pak už si jej neprohlédnete! Neváhejte!

Údiv však tímhle neskončil. Po bezpečném minutí nástrahy života, kdy ochrankář projel kolem nás asi za 50 - na tom hladkém povrchu je auto tak nehlučné, že to těžko odhadnout…

… a my jsme vesele pokračovali z kopce. Když se objevilo světlo na konci tunelu - po téměř dvou kilometrech - a já slavnostně dobrzdil - začali jsme licitovat o tom, že se nebudeme vystavovat ven z tunelu a pojedeme nazpátek, že tak to bude nejbezpečnější. Musím se přiznat, že jsem toho měl všeho asi tolik, jako když jsme jako malí stáli v zácpě před koncem Leteňáku dole u Řeky a na mne začaly doléhat příznaky klaustrofobie. Tunel se dole i tak jako doprava dokonce stáčí, což můj pocit ještě umocnilo.

Když se podařilo dostat se do pozice pro výhled z tunelu, uviděl jsem něco, z čeho mi naskákala husina! I když možná to bylo z té zimy, která v tunelu docela byla. Před námi se vynořila scenérie pokračování stavbou 514 až na tunel Lochkov a tedy i na Radotínské skály. Bylo to jako v pohádce. Chvíli jsme byli na Praze 4, a najednou, bez použití auta, před námi vidím kopce, které znám jen ze Strakonické… FANTAZIE!

To už jsem se přestal vzrušovat takovými pozemskými věcmi jako dohady s ochrankou a klidně jsem k tomu karavánku přijel a poděkoval mu, že na nás je tak hodný, že nás nechá jet nahoru širokým tubusem. Byl hodně v pohodě. Asi proto, že já také.

Jenže když jsme do tunelu vjeli, zjistili jsme, že je tam na podlaze takový svinčík, že na bruslích se zabijeme. V tunelu není příliš světla a doporučuji tomu, kdo tuto expedici hodlá podniknout, aby si s sebou vzal čelovku. Navíc v panelech jsou otvory a také poklopy.

Při veškerém koumání jsme narazili na to, že hned první spojovací chodbička je průchozí. Další pohádka. Bylo vidět jak je to vzduchotěsná místnost, požární klapky na provětrávání, prostě nádhera. Odfotili jsme se na brzy dobrovolně nedostupném místě, vrátili jsme se do klesacího tubusu a jali jsme se, spíš tedy já, bruslař amatér, vypouštět duši na cestě do hnusného kopce. Tipoval bych to někam k šesti procentům. Ale na takové hladké cestě má člověk zkreslené počty… (-:

Pro mne asi poslední zvláštností byl, krátce před desátou hodinou, pohled ven z horního tubusu. Protože jsme jeli protisměrem, nevím, jaké to bude doopravdy z tubusu jižnějšího. Ale z toho užšího jsme jeli vstříc čemusi šedobílému, co vyplňovalo celý obzor, jako kdybychom jeli proti nějaké obrovské montážní hale s jedním otevřeným třídílným oknem a druhým stejným zavřeným. A jinak nebylo vidět nic. Silnice tam prostě končila. To mne tedy hnalo kupředu a moc mne neuklidňovala ani jistota, že to tam přece znám, že jsem odtud přijel. Tunel na horizontu opticky končil, a to byl hrozný pocit, protože auto bylo ještě dál za třemi mostky (Hrazanská, polní cesta a polní cesta), které se právě ztratily. Dojeli jsme do paralelního světa… (-:

Jaký kámen ze srdce mi spadl, když jsem zjistil, že okna haly jsou proměnné návěstní značky a bílá stěna haly je jasné večerní letní nebe bez mráčku. Celý klam způsobuje to, že stoupání rychle skončí a jede se téměř po rovině.

Na hodinkách pípla 22. hodina, a tudíž byl nejvyšší čas dupnout na kolečka, abychom ještě za trochy světla sundali brusle. Vyšlo to přesně. Dobře si Martin vzpomněl, jak při našem příjezdu seděli ti dva na zavazadelníku auta a jen povídali. Také se nám nechtělo už ani hnout! (-: Ještěže existuje ten hlad. Ten nás popohnal… (-:

K dnešnímu dni je nejlépe nakreslená situace v turistické mapě na Seznamu.

Abych celou cestu shrnul, bez čeho to nejde:

1. Tunel jistě s čelovkou,

2. Asi je lepší vyrazit se projet navečer a o víkendu než přes týden,

3. Slušnost při jednání s každým je nade vše, a i když on do mne třikrát kamenem, tak já stále chlebem,

4. Čím méně konfrontací s ochrankou, tím lépe,

5. Pokud na kole, tak jedině na čistém, protože povrch se udržuje až do nalití DZ čistý.